lektorka
Kontakt
O Kláře
V patnácti letech jsem prý nechtěla děti. Extravagantní jsem na to byla dost. Já sama si nepamatuji, že bych to říkala. Ale moje maminka to často vypráví, když se někdo podivuje nad počtem našich potomků. Když jsem poznala manžela, děti už jsem chtěla. Vždy to byly čtyři vlastní a páté přijaté. Myšlenka osvojení byla má, ale můj muž se s ní sžil. Čtyři těhotenství bez komplikací, čtyři přirozené porody, čtyři zdravé děti. Dvě holčičky, dva kluci. Vděkem a pokorou jsem stále zaplavena. Jelikož jsem rodila děti jedno za druhým, většina známých se i po čtvrtém miminku ptala, kdy bude další. Odpovídala jsem, že fyzicky rodit už se nechystám, ale že bychom rádi přijali do rodiny starší holčičku. Většinou následovala otázka: “Proč si chceš vzít cizí dítě, když jsi plodná žena?” Odpovídala jsem: “Protože vidím, nepomohu slepci přes cestu?”
Na můj záměr přibrat do rodiny starší dítě dodnes většina lidí pohlíží s nedůvěrou. Za jakousi maskou obdivu prosvítá názor, že jsem nezodpovědná, a ani s velkým úsilím nedokáží opravdu pochopit, proč riskuji své rodinné štěstí pro “cizí a problémové” dítě. Mají předsudky a vidí jen to špatné. Trpělivě vysvětluji, že nechci od života jen brát, ale i dávat. A že mi přijde normální otevřít náruč dítěti, kterému se lásky nedostává, když na to mám podmínky i citovou kapacitu. Ráda bych, aby mé děti jednou uvažovaly podobně, a tak jdu příkladem. Nebýt lhostejný je základem pro lepší svět a soucit je jedna z nejkrásnějších lidských vlastností.
Dlouho jsem byla striktně proti tomu, abychom si vzali dítě do pěstounské péče. Pěstouny jsem obdivovala, ale neuměla si představit, že bychom se jako rodina připoutali k dítěti, které nám někdo může vzít. Přišel ale den, kdy jsem si velmi silně uvědomila, že právní forma vlastně není důležitá. Že důležitá je stabilita vztahu, který dítěti poskytneme. A tak se mi ke čtyřem malým dětem (3, 5, 8 a 10 let) narodilo páté. Sedmnáctiletá slečna, která celý život toužila po milující rodině, ale štěstí se jí zdaleka vyhýbalo. Prožila za těch sedmnáct let mnoho krutého a ošklivého a mě by nikdy nenapadlo, že by to mohla být „ona“. Osud nás ale svedl dohromady a všechno teď dává smysl.
Není důležité, jak se kdo narodí, ale v co vyroste. Dnes už je dcera právně dospělá, ale může si dovolit zůstat dítětem tak dlouho, dokud bude potřebovat. Kdo nezažil, nedokáže si představit tu nepřipravenost, se kterou jsou děti z dětských domovů vypuštěny do života. Až polovina z nich končí na ulici. Obrovské selhání státu. Je děsivé si představit, o kolik jiný by byl její život, kdyby nás neměla. Ale ona nás má a už o nás nepřijde. Není to vždy jednoduché. Absence lásky, blízké osoby a rodinného modelu po tak dlouhou dobu v kombinaci s těžkým životním osudem jsou velkou výzvou. Ale to, co dělám(e) dává smysl a já jsem dnes šťastnější než jsem kdy byla. Moje motto: Ten, koho miluješ, je tvou rodinou.
aktualizace 7/2023
